Vzpomínka na mecenáše SPNG

Vážení a milí přátelé,

Mecenáš Láďa Lorenz

Láďa Lorenz
* 13. 10. 1924 † 6. 6. 2013

Jan Lorenz, kterému přátelé od dětství – nevím proč – říkali Láďa, odešel náhle.Všechny nás to zaskočilo, jeho ovšem ne. Na svůj odchod byl připraven. V jeho bytě Na Cihlářce jsme našli nachystán svazek obálek s nalepenými známkami a nadepsanými adresami do různých koutů světa – dlouhou část svého života totiž Láďa prožil v emigraci; převážně ve Spojených státech, odkud se dnes s ním přijeli rozloučit jeho dvě dcery, Linda a Marie, a jeho neteř Lenka. Byl jsem požádán, abych řekl pár slov při rozloučení s ním. A není to pro mě úplně snadné, protože jsem Láďu poznal vlastně před nedávnem, před šestnácti či sedmnácti lety, ve Společnosti přátel Národní galerie v Praze. Byl jedním z jejích prvních mecenášů a věnoval se intenzívně práci ve výboru Společnosti. Poznal jsem Láďu jako činorodého sedmdesátníka. Stále slyším jeho charakteristický tichý, ale pevný hlas, jímž referuje o financích Spolku, klade otázku nebo dává doporučení při jednáních. Jeho časnější životní putování znám však pouze z útržků jeho vyprávění a několika vzpomínek jeho generačních přátel. Narozen v Praze roku 1924. Jako Malostraňák přichází do 5. oddílu vodních skautů. Od vlčáckých začátků zůstane Pretty – jak zní jeho skautské jméno – věrný oddílu až po hodnost kormidelníka, rádce družiny. Skautská činnost ho v Protektorátu přivedla s několika dalšími přáteli k vytvoření odbojové skupiny, známé později jako Zpravodajská brigáda. V jejích řadách se účastnil také květnového povstání. Za aktivní odboj byl vyznamenán vojenskými řády. Po osvobození studoval na pražské Technice a připravoval se na práci architekta. Na jaře roku 1949, před posledními státnicemi, byl ovšem pro třídní nespolehlivost ze studií vyhozen. Okamžitě se přihlásil na Techniku do Bratislavy, byl přijat, ale vzápětí dostal dopis (zprávu), že nevyhovuje požadavkům. Na podzim se rozhodl pro odchod do zahraničí. Vybaven na lyžařský výlet přešel v lednu 1950, spolu s přítelem Fížďou, přes střeženou hranici nedaleko šumavského Klenčí do Bavorska. Získal statut uprchlíka a byl poslán do známého utečeneckého tábora Valka u Norimberka. Díky odbojové minulosti však mohl brzy odjet do Británie. Následoval jeho dlouholetý pobyt v Austrálii a nakonec ve Spojených státech, kde pracoval jako stavební inženýr. Založil rodinu a se svou ženou vychoval dvě dcery. Láďa Lorenz odcházel z domovas myšlenkou, podobně jako mnozí další, že se z exilu brzy vrátí do svobodného Československa. Vrátil se po čtyřiceti letech. Jeho rodina zůstala ve Státech a Jan Lorenz po návratu do Prahy na počátku 90. let obnovil stará přátelství a vybudoval nová. Zapojil se do činnosti Společnosti přátel NG, věrný heslu skautem jednou – skautem navždy, shledal se se svými skautskými druhy, působil v obnoveném kruhu svobodných zednářů. Promítám- li si dnes jeho tvář v letech, kdy jsem ho poznal, a vybavuji-li si jeho úsměv z nedávné doby, řekl bych, že se mnoho nezměnil. Fotografie mě dnes dopoledne pochopitelně usvědčily, že se mýlím. To jen v mé mysli je Láďa Lorenz stále stejný – nenápadný, vyrovnaný, svobodný a svědomitý člověk. Když onoho lednového večera roku padesát procházel historickou branou města Domažlic, četl v její malované výzdobě krátkou větu: Co musíš, jako bys rád. Z jeho již dávné vzpomínky mně tato slova pevně utkvěla v paměti. Láďa, Pretty – Jan Lorenz během svého života konal mnoho věcí rád, a pro mnohé činnosti, které dělat nemusel, se svobodně rozhodl. Nemusel, ale konal je rád. Do záhlaví svého parte hodlal umístit dvojverší:

Snad – tam nahoře, v závratných výšinách, řeknem´ si společně jednou zas Otčenáš …Perhaps – way Up in a brotherly chain, we shall say together our prayer again …

Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí!

12. 6. 2013, Petr Přibyl, SPNG
Příspěvek byl publikován v rubrice Archiv, Dokumentace akcí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.