Udělení Ceny Uměleckohistorické společnosti PhDr. O. Pujmanové-Strettiové, CSc.

Laudatio k udělení Ceny Uměleckohistorické společnosti PhDr. Olze Pujmanové Strettiové CSc.

Milá Olgo, vážení přítomní,

když jsem se před měsícem dozvěděl, že jsi byla vybrána k ocenění UHS za celoživotní dílo, potěšilo mě to, pochopitelně. Hned následující myšlenka, jež mi kmitla hlavou, byla, že je to přece tak přirozené. A další, že pojmenování „za celoživotní dílo“ zní jaksi předčasně, protože v azylu své domácnosti nepřerušeně pokračuješ v práci. Svědčí o tom mimo jiné stať v půvabné publikaci věnované Viktoru Strettimu, kniha Osobnost v pozadí o Janu Jínovi i nedávno tvé publikované dvoje vzpomínky na „zlatá šedesátá“ a 70. léta v Národní galerii v Praze. Z rozhovorů s tebou vím, že nejde jen o nějaké vzpomínání. Tvoje reflexe nedávné historie jsou opřené o poznámky v denících, v korespondenci, o publikovaná data. Když tedy mám tu milou a nelehkou příležitost dnes připojit pár slov k udělení ceny, budu osobní, protože to jinak v tuto chvíli neumím, ale budu se po tvém vzoru držet drobných faktů.

Z mnoha vyprávění Olgy Pujmanové vím, že její cesta k oboru, který si během gymnaziálních let vybrala, tedy k dějinám umění a archeologii, byla navzdory rodinnému zázemí nesamozřejmá. Vyrůstala v rodině lékařů, otec – zemřel (1934), když Olze bylo 6 let – byl právník, strýcové Viktor a Jaromír naopak známí výtvarníci. Maturovala dva roky po válce, ale než mohla podat přihlášku na Filozofickou fakultu UK, musela přesvědčit své blízké, že bude umět něco, co by ji, na rozdíl od uměleckého oboru, uživilo. Ve večerních kursech tedy učila angličtinu, a jak s úsměvem dodává, ráno seděla ve stejných lavicích jako její studentka. Přesto, či právě proto, se souhlasem rodiny jako posluchačka dějin umění a klasické archeologie na univerzitu nastoupila. Vedle přednášek pedagogů Jana Květa, Antonína Matějčka, Jaroslava Pečírky, Jaroslava Pešiny a Oldřicha J. Blažíčka ovšem svůj studentský čas musela věnovat práci. Na studia si vydělávala náročně a všestranně: učila ruštinu a angličtinu, překládala a redigovala v nakladatelství, přednášela v Klubu za starou Prahu a Cestovní informační službě, prázdniny trávila na archeologických brigádách a jeden čas dokonce předváděla dámskou módu jako manekýnka.

Studium Olga Pujmanová absolvovala prací o Antoniovi della Porta a jeho díle v Čechách, protože, jak říká, bylo to téma, které ji přivádělo k Itálii, k zemi, v níž má její rodina kořeny.

Po promoci v roce 1952 ovšem na bádání o architektuře či italském umění, které ji lákalo, musela zapomenout. Nastoupila do dokumentace ve Státním židovském muzeu a po několika letech pak do Archeologického ústavu třídit nálezy a v suterénu čistit keramické střepy. V tomto „sklepním“ období připravila monografii o českém barokním portrétu, která pak vyšla v několika jazykových mutacích v Artii, zatímco druhý rukopis o českém gotickém portrétu se již vydání nedočkal. Impulsem k této práci byla výzva profesora Josefa Cibulky, jehož přátelství a noblesní péče Olgu provázely od prvního setkání v hodinách semináře křesťanské archeologie. Zpečetila je tehdy drobná spiklenecká příhoda: po skončeném semináři Cibulka Olgu vyzval, aby mu pomohla ze sakristie režimem obsazeného kláštera křižovníků „zachránit“ v hlubokých kapsách svého pláště několik lahví výborného mešního vína.

Když byla na podzim roku 1960 Olga Pujmanová přijata do Národní galerie jako průvodce především zahraničních návštěvníků, bylo to s ohledem na dobové okolnosti značně nesamozřejmé. Na jaře téhož roku totiž dostala nabídku pracovat jako tlumočnice na Trienále užitého umění v Miláně. Jednou z podmínek bylo dostavit se za několik týdnů k jazykovému přezkoušení z italštiny, neboť pohotově souhlasila s tím, že když se jmenuje Strettiová, pochopitelně umí italsky. Po odložení telefonu ovšem propadla panice, italsky uměla jen pár vět. Profesor Cibulka, k němuž se vzápětí obrátila o radu, ovšem zareagoval typicky: z několika týdnů bude na Ministerstvu kultury půl roku, a i kdyby to byl jen měsíc, do té doby italštinu ovládne. Což se také stalo. Místo Olga tehdy pro nevhodný kádrový profil nezískala, ale komisař československé expozice v Miláně, profesor Miroslav Míčko, ji zcela neočekávaně doporučil (což tehdy netušila) Jiřímu Mašínovi do Národní galerie.

V novém zaměstnání nejprve sama prováděla galerijními sbírkami různé delegace a skupiny organizovaných návštěvníků. V krátké době však rozšířila své působení na skupinku studentů dobrovolníků, a s jejich pomocí postupně vybudovala uznávané a oceňované lektorské pracoviště. Snad mohu v té souvislosti zmínit celkem známý fakt, že první praktické zkušenosti v oboru získali mnozí budoucí historici umění v kontaktu s Olgou právě v řadách galerijních lektorů.

V galerii Olgu vedle povinností souvisejících s vedením oddělení, v jehož čele zůstala do roku 1981, opět k sobě přivábily italské obrazy, především ty staré, deskové. Malby italských primitivů. Málo se o nich vědělo, při prohlídkách bylo obtížné je návštěvníkům přiblížit. Začala se tedy jejich studiem zabývat. Nevím, jak moc si tehdy uvědomovala, že tím navázala nový dialog s již zesnulým profesorem Cibulkou, který jednu ze svých prací věnoval triptychům Bernarda Daddiho v Národní galerii v Praze.

Bylo ale nejspíš v nějakém vyšším řádu nesamozřejmosti, že se v roce 1969, kdy směla vyjet na půlroční stipendium do USA, seznámila s Millardem Meissem, kterému tři desítky let před tím Josef Cibulka zprostředkoval návštěvu a studium italských estenských sbírek na Konopišti.

V následujícím víc jak dvacetiletém období, na jehož počátku stojí Studie o malířství italské gotiky a renesance v československých sbírkách (1976) a články o Oplakávání Lorenza Monaca v pražské Národní galerii či Anjouovském oltáříku z Moravské galerie, se Olga Pujmanová intenzivně věnovala svému italskému tématu řadou statí a článků.

Přirozeným potvrzením odborného zájmu o památky 14. století byla v roce 1981 její kandidátská disertace nazvaná Italské deskové obrazy v českých zemích doby Karlovy. Zúročila v ní nejen znalost českých památek karlovské epochy, ale také hlubokou, komparativní obeznámenost italského umění tohoto období v našich i zahraničních sbírkách. Od stejného roku se mohla také oficiálně plně věnovat fondu italských primitivů, neboť přešla do Sbírky starého umění jako jeho kurátorka.

Vedle úctyhodné řady dílčích článků v našich i zahraničních periodicích, je na místě připomenout i její počiny výstavní a atribuční: v seznamu Olžiny bohaté bibliografie je třeba zmínit dnes prakticky nesehnatelný katalog výstavy Italské gotické a renesanční obrazy v československých sbírkách z roku 1986 a katalog Italské renesanční umění z českých sbírek. Obrazy a sochy ke stejnojmenné výstavě uspořádané o jedenáct let později. Přirozeným završením těchto významných shrnutí pak je soupisový korpus italského malířství období 1330 – 1550 v českých sbírkách vydaný v roce 2008, na jehož přípravě jsem měl příležitost se podílet.

Je symptomatické, že většina odborných Olžiných studií je založena nejen na důvěrné znalosti umělecké povahy zkoumaných památek a srovnávacího uměleckého materiálu i porozumění jejich historickému kontextu, ale rovněž na jejich poznání technologickém. Restaurátorský průzkum studovaného díla je pro ni nezbytným předpokladem práce historika umění. Významná byla proto její spolupráce s Mojmírem Hamsíkem, s jehož pomocí poznávala často skrytou podobu zkoumaného díla. Obvykle také, díky zásahu restaurátora, byla studované malbě při této příležitosti vrácena i její estetická důstojnost.

Bylo to jistě galerijní prostředí, které popsaný způsob práce umožňovalo, ale inspiraci k tomuto metodickému přístupu Olga získala během tehdy tak vzácných cest do zahraničí, Itálie a Francie především, spojených se studiem, ale i návštěvou četných přátel. Tady je třeba připomenout další, a opět ne zcela samozřejmou vlohu, která Olgu Pujmanovou charakterizuje: tou je laskavost, osobní šarm a společenský takt. Nepochybně souvisejí s rodinnou tradicí a výchovou, ale mají své kořeny i v osobní zkušenosti.

Jako lektorka a později kurátorka Národní galerie Olga potkala řadu zajímavých i významných osobností kultury, s mnoha navázala osobní přátelství a stala se pro četné zahraniční badatele vlídnou a erudovanou, ačkoli neoficiální, reprezentantkou Národní galerie. Tato kulturní diplomacie v nejlepším slova smyslu jí také umožnila stát u zrodu některých mezinárodních projektů a tříbit v kontaktu se zahraničními odborníky vlastní badatelské otázky. Z řady veřejných ocenění, které se Olze v této oblasti dostalo, alespoň připomenu udělení rytířského vyznamenání Řádu zásluh o Italskou republiku v roce 1999.

V nových poměrech po roce 1989 tato Olžina činorodost ve prospěch Národní galerie v Praze vyústila v založení Společnosti přátel Národní galerie. Do vínku jí Olga vložila svou odbornou zkušenost i společenskou eleganci: považovala (a stále považuje) za důležité, aby galerijní sbírky měly okruh svých stálých a poučených příznivců. Že nešlo o mýlku potvrzuje i letošních dvacet šest let činnosti Společnosti.

Dovolte mi na závěr znovu se vrátit na osobní rovinu.

Když jsme se, milá Olgo, poprvé setkali – bylo to ve Šternberském paláci, kam jsem přišel na pohovor kvůli studentskému stipendiu – zahájila jsi náš rozhovor francouzsky a ve mně vyvstala dvojí tréma, že plácnu nějakou hloupost a že ji řeknu hloupě. Mnohem později jsi mi svěřila, že tvoje tréma asi nebyla menší. I když pochopitelně z úplně jiných důvodů.

Mnoho důležitých věcí ve tvém životě bylo a je nesamozřejmých, provázených trémou, ale proměňuješ je, k našemu i svému dobru, v otevřenosti budoucích věcí. Tuto hřivnu lidské a odborné ryzosti jsme mohli každý svým způsobem okusit. Že to není jen moje zkušenost napovídá i důvod, proč jsme se tu sešli.

PhDr. Petr Přibyl, Ph.D.

Příspěvek byl publikován v rubrice Archiv, Dokumentace akcí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.