Zájezd do Žďáru nad Sázavou a na Zelenou Horu

Zážitky ze zájezdu do Žďáru nad Sázavou

Zpráva z návštěvy Žďáru n. Sázavou

autor: dr. Štreit –  člen SPNG a účastník zájezdu, který  vyhotovil tuto zprávu a souhlasil s otištěním , bez jazykové  redakce

Dne 25.10.09 pořádala SPNG zájezd do Žďáru n. Sázavou. Tato zpráva je osobní výpovědí shrnující jak informace získané od průvodců na místě, tak vlastní úvahy autora, jež nemusí  zcela odpovídat oficiálním výkladům.

Účelem zájezdu byla návštěva staveb, postavených Janem Blažejem Santinim Aichlem ve Žďáru, zejména poutního kostela na Zelené Hoře, jako unikátního a vrcholného Santiniho díla, zapsaného od roku 1994 do soupisu památek UNESCO jako jeho 208. památka.   Po příjezdu do Žďáru patřila první návštěva zámecké expozici Barokní umění ze sbírek NG, umístěné v prostorách někdejšího kláštera, tč. zámku  hrabat Kinských.   Z praktických důvodů začnu ale svou zprávu tím, co bylo závěrem návštěvy, tj. právě návštěvou kostela na Zelené Hoře. Tato návštěva byla poznamenána nejen setkáním s duchem genia loci, ale zejména tím, že nás prováděl jeho obnovitel  a restaurátor p. ak. mal. Tomáš Rafl.

Areál kostela a jeho ambitů je umístěn na strmém odlesněném kopci, na kterém je vidět už při příjezdu do města od Přibyslavi kostel, vzpínající se k svou štíhlou stavbou k nebi stejně, jak to bylo cílem mnoha stavitelů gotických chrámů. K areálu vede buď dvojité schodiště nebo dva chodníky, stoupající povlovněji po vrstevnicích kopce z obou stran. Kolem kostela na vrcholu kopce jsou rozmístěny ambity.

Koncepce díla je ojedinělá. Santini vycházel z číselné kabaly, která v té době byla přijímána jako součást evropského myšlení. V ní hraje v jeho uvažování významnou roli především číslo pět. Stavby ve Žďáře byly stavěny cisterciáky ke kanonizaci Jana Nepomuckého, jemuž je kostel zasvěcen. Pět bylo hvězd, které se objevily kolem hlavy světce při jeho vyplavení Vltavou – pět je hvězd, jimiž je světcova hlava  obklopena na většině pomníků. Pět je ran Kristových, pět písmen má slovo TACUI = mlčel jsem. Pět schodů vede do kostela. Pět je v kostele kaplí, oltářů, a mnoho jiného.

Dalším magickým číslem je číslo dvanáct.  Tolik bylo apoštolů, tolik je znamení Zvířetníku,  základní kružnice konstrukce kostela má průměr dvanáct loktů, atd.

Devět je nebeských sfér, osm je číslo, v němž je provedena řada hvězd, zdobících kostel.

I deset je magické číslo – je to symbol  kosmického řádu – ambity tvoří deseticípou hvězdu.

Čísla sama by neměla význam, kdyby nedostala vnitřní řád v architektuře celého areálu. Santini si je promítl do kreseb, které určovaly stavební dispozice a které se podobají Leonardovu výkresu lidské figury – i tady jde o kružnici, do níž je vepsán obrazec – zde mnohocípá  hvězda. Sám kostel je „hvězdou snesenou z nebe“ – jeho  půdorys je  ve tvaru pěticípé hvězdy.

Kromě toho existují k základní kružnici další soustředné vnitřní kružnice, spojené vnitřním řádem vymezující v přesných odstupech další prostory a po obvodě další samostatné kružnice pro kaple. Protože tato doba počítala v loktech,  je řád vnitřních kružnic podroben systému odstupů v loktech opět při respektování mystických  čísel. Takto jsou založeny ambity, tak je koncipován kostel.

Začátek stavby kostela je datován rokem  1719 a vysvěcení se dočkal už po 2 letech  v roce 1722.

Založení kostela k uctění památky beatifikovaného a krátce na to kanonizovaného světce  prosadil cisterciácký opat Václav Vejmluva.  Ten také zřejmě zajistil, že do oltáře byla uložena jazylková kůstka světce, jehož svatořečení bylo silně ovlivněno nálezem živé tkáně v jeho ostatcích při otevření jeho hrobu u sv. Víta v roce 1719 – mělo jít o jazyk, který uchoval zpovědní tajemství manželky krále Václava IV. – podle anatomů šlo spíše o mozkovou tkáň, jejíž uchování bylo podmíněno větracími podmínkami světcova hrobu. (Ve skutečnosti šlo u Jana ovšem spíše o rozpor s králem pokud jde o jmenování kladrubského opata bez jeho svolení – Jan byl mučen, jak se zjistilo na ostatcích,  pak už mrtvý vhozen do Vltavy z Karlova mostu a vyloven někde nedaleko dnešní právnické fakulty.  Nicméně jazyk se  stal hlavním symbolem nového chrámu – jeho zvětšená podoba v křiklavě červeném provedení je zavěšena v centru kupole kostela na kovovém táhlu a tato dispozice umožnila, že poté co kostel v roce 1784 vyhořel, (přesněji od požáru dolního kostela a kláštera chytly patrně šindele, jimiž byly ambity a snad i poutní kostel kryty) zachytil na svém povrchu  padající uhlíky a nedovolil jim padnout do kostela, kde by mohly napáchat větší škody. Na jeho horním povrchu se údajně nalezly jamky, které právě uhasínající uhlíky podržely. (Dnes jsou střechy kryty červeně či zeleně natřeným plechem.)

Santini zpracoval koncepci, architekturu i  prováděcí výkresy kostela velmi precizně. Dovedu si představit, že když plány projednával s řemeslníky, kteří měli stavbu realizovat, dočkal se vyjádření, že tyto stavby jsou nerealizovatelné. Není to totiž ani čistá gotika, ani renesance, ani baroko, ale od všeho něco. Přitom prolamování rovných ploch je takové, že si moc neumím představit, jak to bylo v dvourozměrných plánech zachyceno – možná ale, že Santini zhotovil plastické modely detailů, jimiž se pak řemeslníci řídili.

Na tomhle místě je třeba zmínit, že výklad v ambitech areálu i v kostele nám kromě asi patnáctiminutového úvodu  podaného průvodkyní kostela včetně promítnutí zajímavého videa na jeho závěru zprostředkoval právě už jmenovaný hlavní restaurátor areálu a to skvěle.  Jeho výklad si nás všechny získal, byl lidský i odborně zasvěcený, zprostředkoval nám poznání lecčeho, co jsme si asi mnozí vůbec neuměli představit.  Včetně toho, jak spolu s řemeslníky, s nimiž pracuje na restaurátorských pracích už od roku 1976, „mutýrovali“ nad tím, jak realizovat štukatérské práce v ambitech, jež byly po řadě staletí bez údržby už silně zdevastované. Jak zakreslovali zbytky štukatérské výzdoby, jež vůbec nebyla rovná, ale naopak (spíše barokně) kružnicová, pak je suprapozicí graficky  rekonstruovali a pak – se souhlasem památkářů – v jedné z kaplí ambitů, kde  byla omítka zcela odpadlá – realizovali s obrovským nadšením i výsledkem. I když nám vysvětloval, jak vedli nástroj – plechovou šablonu na centrálně ukotveném provázku – se štukem po linii kružnic, jež se vzájemně kříží, nedovedli si mnozí z nás představit, jak profesionálně dodělávali právě tohle křížení. Jen v kompletně rekonstruované části představují linie štuk 500 m profilovaných lišt! Údajně trvala kresba pro realizaci 3 měsíce, vlastní realizace 2 měsíce. (V jiné kapli jsou naznačeny zbytky barokního polosloupu!) Výsledný dojem  je dokonalý – tak dokonalý, jako byly Santiniho představy a zřejmě i nákresy. Ostatně podobná štuková výzdoba byla restaurována v kopuli a na stěnách kostela, kde křížící se linie kružnic vytvářejí navíc na všech pěti hlavních stěnách opakovaně symbol světcova jazyka, jako pendant k jeho reálné  podobě, jak je zavěšena v kopuli.

Pan restaurátor nám taky vysvětlil, že  zdění se provádí obecně buď přesně – takto je skládané antické kvádrové zdivo, kde všechno musí přesně lícovat, nebo přibližně a výsledný tvar zdi se doplňuje omítkou – to je i případ Žďáru, kde je omítka 3 – 20 cm silná! Taková omítka pomaleji schne a snáze se na ni dělá štuk.

I zde jsou věci zcela nepochopitelné a řemeslně složitě uchopitelné – na výklencích styků stěn v kostele jsou umístěny hvězdy – hvězda je jedním ze stavebných znaků celého komplexu – pět hvězd  je umístěno na koncovkách kříže, který kostelu vévodí atd. Tyto hvězdy ve výklencích jsou prolamovány do čtyř rovin, takže se při pohledu z jednoho místa v kostele jeví pokaždé  jako různé, i když jejich provedení je totožné.

Kostel je osvětlen sofistikovaným způsobem tak, že vstup světla není nijak vnímán,  a přesto je světlo rozptýleno rovnoměrně po celém prostoru. Světlo je Santinimu architektonickým prvkem. Okna jsou typická jednoduchá s gotickým obloukem, původně asi sahaly až k podlaze, nyní jsou základny oken  nad ní. Na stěnách jsou zlaté hvězdy , z nich byly  na  5 místech svěšeny lampy s věčným světlem, vahadlový systém nahoře (zachovaný) umožňoval doplňování oleje.  Hvězd je 7 x 5 = 35.

V přízemí kostela je krásný oltář se světcem stojícím na zeměkouli, a kolem 5 andělů, z nichž 2 ho nesou k oblakům. (5 bylo i evangelistů spolu s Ježíšem.)

Kolem kostela jsou rozloženy ambity, nikoliv klasicky v rovných liniích, ale v barokně zalomených obloucích.

Nad kaplemi ambitů na střechách byly umístěny sochy pěti  světcových  ctností, z nichž jen tři se zachovaly. Nejvýznamnější je socha Víry, umístěná nad hlavním vchodem do areálu, další jsou sochy   Zdrženlivost a Čistota.

Pan restaurátor nám vyprávěl, že sochy byly taky značně zdevastované a jak postupovali při rekonstrukcích. Nejprve z originálů zhotovili epoxidové  odlitky a na nich se snažili dotvářet jejich původní podoby. Autorem soch byl Řehoř Thény, kameník z Braunovy dílny, jehož tvorba byla silně ovlivněna Braunovými koncepcemi soch zejm. z Kuksu – vykročená noha, vlající drapérie atd.  Restaurátoři (především on sám s manželkou) dotvářeli jejich podobu na    epoxidových odlitcích měkčí hmotou, dávali ji posuzovat památkářům, upravovali nebo zdůvodňovali a nakonec se podle schválených podob vyhotovila třetí provedení soch, jež byla umístěna na třech kaplích ambitů – ostatní jsou bez výzdoby. Každá ze soch prošla dvouletým dotvářením a roční následnou novou výrobou po schválení. Upravené sochy jsou vystaveny (bohužel bez popisků, jež by objasňovaly, jak tato vyhotovení vznikla) v expozici barokního umění v místním zámku.

Postava Víry je nejdůležitější. Jde o sochu s rozevlátým šatem, která se dívá dalekohledem k nebi a má dalekohled namířen na Polárku jako jediný pevný bod vesmíru /snad Koperník: Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu zeměkoulí!/  (Polárka je nazývána i Stella Maris – cisterciácká zbožnost směřovala k Panně Marii jako této Stelle.) Před restaurováním nebyl dalekohled ani jistý ani k dispozici – nakonec byl potvrzen, přičemž rozměrově vhodný mosazný dalekohled bylo třeba teprve objevit – to se podařilo v NTM – dokonce bez velkého hledání. Dalekohled měl být zasouvací, to ale v reálu pohledově nevycházelo, takže bylo zvoleno řešení, že tubus je sice ustupující, ale monolitický a jednotlivé díly jsou naznačeny kroužky. /Svět chce být klamán, iluzí se docílí mnohdy snáze zamýšleného efektu než  reálným postupem./ Umístění sochy na kupoli kaple provázely zmatky – znovuotevřený kostel měl vysvětit biskup, ale stavební firma poslala malý jeřáb, který  až nahoru nedosáhl a tak biskup světil Víru zavěšenou na laně.

Jen Víra je koncipována pro pohled ze všech stran – ostatní mají provedenou jen přední část, bez zad. Původně se restaurátoři pokoušeli domodelovat i záda, ale bylo to památkáři odmítnuto – další sochy nebyly určeny k pohledu zezadu.

Druhou sochou je Zdrženlivost – pevnost ve víře: bosou nohou šlape po zraňujících korálech, kolem pasu má řetěz – povinnost a v ruce drží svíci jako naději obnovy.

Třetí sochou je Čistota – v jedné ruce drží mističku a druhou rukou si houbičkou omývá tvář.

Soch bylo celkem 25 – 5 hlavních na 5 kaplích a pak vždy 4 putti kolem každé. Dnes jsou zachovány jen 2 putti a ty byly umístěny u Víry.

Naše skupina se procházela po ambitech, foukal velmi studený vítr, jemuž nic nebránilo, aby z nás neudělal holubí h…. – díky odlesnění a expozici celého díla na vysokém vršku. A to jsme měli štěstí, protože ne tak dávno se areálem prohnala vichřice ve tvaru vlnícího se hada, která vyrazila jedno okno v ambitech, prorazila dveře  a strhla a odhodila oplechování jednoho z výběžků kostela.

Kupole v kostele svým žebrováním znázorňuje rovněž mnohocípou hvězdu jednak velkou a jednak vytvořenou vnitřními průsečíky ramen velké hvězdy. Jenže bylo třeba uprostřed  vytvořit prostor pro jazyk a proto ramena hvězdy v centru nejsou rovná, ale zalomená – přesto bez negativního vlivu na vnitřní hvězdu a  s vytvořením dostatku prostoru. Kolem ramen hvězdy jsou zlaté paprsky od jazyka do všech stran, jako symbol trnové koruny.

Měli jsme jako skupina vedená hlavním restaurátorem to privilegium, že jsme směli do horního ochozu, odkud jsme mohli pozorovat jak kostel shora tak kupoli zblízka – a bylo to fantastické!  Šlo se schody z vnějšího malého vchodu do budovy,  kolem lavic na prvním i druhém ochozu vytvarovaných do úseče mezikruží, s velmi chytrým využitím prostoru kostela, ostění ochozů působí  dojmem mramoru – vnější obruba hnědá, vnitřní prolamované těleso mramorově zelené.

Na rekonstrukci dohlíží velká vědecká rada v čele s prof. Horynou, která vlastně rozhodla o tom, že se areál uvede citlivou kompletní rekonstrukcí do náležitého stavu.

Kostel byl stavěn jako poutní. Bohužel od požáru dolního kostela chytil i on a bylo nejdříve rozhodnuto jej neobnovovat. Až po 10 letech bylo rozhodnuto kostel obnovit – dolní zámecký kostel ale byl farním, takže obnova kostela byla povolena nikoliv jako poutního, ale jako hřbitovního. Místo shromaždišť poutníků zaujaly hroby. (V současnosti  zde není již pohřbívání dovoleno, byl zřízen nový hřbitov a  starý se zvolna „vylidňuje“, protože udržovat dva hroby se málokomu chce. Prvními – nuceně vyklizenými – byly hroby u ambitů, kde bylo třeba provést odvodnění.)

Rekonstrukce v současné době si vyžádala značné náklady: ambity 64 mil., kopule 10 mil., město dalo na úpravu okolí 20 mil. – odlesněno, předtím byl vidět jen vršek kostela.

Bohoslužby s poutí se tu konají 16.5. v den světcovy smrti, jsou tu církevní svatby i koncerty. Varhany jsou původní a funkční.

Z kopce je krásný výhled na město – nejvýše jsou nové dvoupodlažní řadové domky s dolní obílenou a horní dřevem obloženou fasádou, působící velmi přívětivě.

Po příjezdu do Žďáru jsme ale nejdříve navštívili býv. klášter přeměněný většinou už dávno – po požáru –  v zámek, v jehož držení se objevila řada rodů, posledním byl hrabě Radslav Kinský,  který jej zrestituoval v roce 1992. Před vchodem do zámku jsou sedící jeleni s krásnými parohy, kolem jsou dřevěné už patinované abstraktní sochy např. na téma tří příčných břeven ze znaku jednoho z majitelům  – Bočka z Obřan  – a dále je znak Kinských  s heslem Bůh čest, vlast. Dvorem se jde k Museu knihy, umístěné v býv. prelatuře, které bylo ale bohužel právě plynováno a tedy zavřeno. Na druhou stranu se jde do galerie Kinských – barokní umění ze sbírek NG. Celý areál je rekonstruován nesmírně citlivě, včetně příslušné modernizace – parking pro ofic. návštěvy, soc. zařízení na úrovni, parková úprava.

K expozici se jde z přízemí po pěkných točitých schodech.

(Původně zde bylo museum klavírů, kterým ale netemperované prostředí v zimě nedělalo dobře.)

Areál kláštera byl založen 1735 k 500. výročí založení mateřského cisterciáckého kláštera na Zelené hoře (po ní bylo i místo poutního kostela nazváno Zelená hora). Opat Vejmluva k výstavbě povolal Santiniho – mladého chráněnce svého biskupského přítele, a ten zůstal ve Žďáře trvale.

Josefinské reformy klášter zrušily, kostela, který se stal farním, se tolik nedotkly, ale radost netrvala dlouho.  1784 kostel vyhořel a oheň se přenesl i na poutní kostel.  Z kláštera zbylo zbořeniště – torzo.  Následní vlastníci něco obnovili, poslední hrabě Kinský (zemřel 2005) se zasloužil o stav památky ale i jejího okolí

Pokud jde o expozici, zajistila průvodkyně NG, že jsme se v autobuse mohli seznámit s jejím obrazovým katalogem, který obsahoval barevné reprodukce vybraných vystavených děl včetně charakteristik. To nám umožnilo si výstavu skutečně vychutnat a zaměřit se na ta díla, o nichž jsme předem věděli.   V prvním sále je Jäckelova Madona se žezlem v ruce, patronka celého areálu (v pískovci vyvedená je umístěna v parku, jímž se k budovám přichází.) Z obrazů stojí za zmínku Willmannův Ondřej na kříži do X, i jeho  Eliáš (zdravý barevný barokní obličej obrácený k nebi, prosící Boha o obživnutí dítěte) se sinalým synem vdovy ze Sarpty, polonahý Jeroným, listující v knize, v dalších sálech Škrétův obraz muže a tři obrazy Kupeckého – obvyklý autoportrét, flétnista a piják. Halbax ukazuje sání Kimona z prsu atd.

Krásná je většina plastik – nejen zmíněná madona, ale  i tři různí Nepomučtí: jeden s pláštěnkou, nepříliš církevní, druhý adorující kříž, který nese v jedné ruce, třetí s gestem mlčenlivosti. Z drobných plastik jsou zajímavé postavy PM s Ježíškem – plnokrevná žena, dítě se odtahuje a dívá jinam, Nepomuk nesený personifikovanou Vltavou – mužem, dřevěný krucifix  imitující kov, nahoře s Otcem s anděly (jeden s pohárem), velké Braunovy plastiky otců. Nádherná je instalace Platzerovy hlavy Otce v nice – světlo jde z jedné strany, vlasy a vousy vlají na opačnou stranu. Klečící sv. Dominik je zajímavý barevnou kombinací hnědé kutny, hnědých vlasů a vousů, růžence a šálu v kontrastu k bílé barvě předního dílu  kutny. Jedna madona sedí nezvykle  na zemi – široká a s velkou balvanovou základnou I další díla – sv. Antonín s Ježíškem v hnědém dřevě s dlouhýma nohama, Bůh Otec ve zlatém oděvu, dvojice soch  Matouše a Lukáše s atributy, nádherný je nakročený sv. Josef s Ježíškem, zčásti zabaleným v jeho šatu s bohatým řasením.  V expozici je i portrét opata Vejmluvy, který zemřel po požáru na mozkovou příhodu u vědomí toho, že je zadlužen a poté, co kostel vyhořel, nemá ani za to zničené čím zaplatit.

V dolní expozici jsou sochy zmíněných ctností Jana N. bez popisků – extatická socha s řetězem, socha s dalekohledem, socha s prsty u pusy (jakoby „To je něco!“), a číší,

černá Svatojánská  nosítka s reliéfními výjevy ze světcova života.

Další částí expozice Galerie je Pocta Santinimu, kde je ukazováno, jak syn italského zedníka který přišel s rodinou v 17. stol.do Prahy, se postupně vypracovává k mistrovství, jak ho arcibiskupský architekt přijal do učení, poslal na zkušenou 1700 přes Vídeň, Pasov, Salzburg do Lombardie (dostavba Milánského dómu jako vrchol pozdní gotiky)  a Říma, čím byl ovlivněn a na čem spolupracoval  – zdobná Kladrubská gotika, Mladotický klášter 6cípé hvězdy, kaple sv. Anny v Panenských Břežanech, kostel St. Carlo v Římě, Plaský klášter s paprskovitou klenbou, Chlumec nad Cidlinou, konvent ve Zbraslavi  – a zejm. Mariánská Týnice s její kvadriangulací. Vysvětlují se jeho tvůrčí principy – zlatý řez, Leonardovské kresby kružnic, atd. Výstava je velmi zajímavá – velká foto, pěkné popisky.

Z expozice vede branka ven k restaurované studni 22 m hluboké (funkční!) se železným baldachýnem v ryze gotické stavbičce, na dvůr, kousek odtud stojí barokní dům – bydliště paní hraběnky. Paní průvodkyně, která měla k všem dílům expozice docela pěkné poznámky (i když díla si raději prohlížím sám!) nám vysvětlila, kam až se dostal požár a že ta část budovy,  kde je expozice Pocta Santinimu, byla dodatečně dostavěna nadšenci, kteří zachránili i venkovní fresky, a v dostavěné části zřídili Museum dělnického hnutí. Při návratu brankou jsem si všiml, že vstup zvenčí je téměř kubistický, stejně jako mi později v horním kostele připadalo, že jako Gočár transformoval  kubismus do rondokubismu, tak se Santini zhlédl v rondogotice – kříženci gotiky a  baroka. V této části jsou vystaveny i deskové oltářní obrazy – jakési kulisy vyřezané v obrysech na deskách,  Maří Magdalena klečící nakloněná vlevo, ale ruce se jí vzpínají doprava (asi ukazuje na kříž).

A pak jsme už navštívili kostel krásně restaurovaný za pomoci řady brigádníků! – je druhý nejdelší na Moravě – 76 m, je tam 4násobná ozvěna, takže byl problém s umístěním varhan – nakonec jsou umístěny kousek od oltáře, ve dvou protilehlých skříních (ale na druhé varhany už nezbyly peníze, takže je tam místo pro choristy).  Oltáře v lodi jsou skutečně trojrozměrné a to i s velkou hloubkou, přední část lodi s lavicemi pro kleriky má nádhernou výzdobu nad lavicemi – evangelisty, anděly atd. Po straně oltáře jsou obrovské černé kamenné tabule dole s erby (bez nápisů!)

Jedna z bočních kaplí je ještě románská, s pěknými dochovanými freskami s historií řádu.

Kostel byl za husitů  vypálen, za Jiřího z Poděbrad obnoven,  bohatá výzdoba kostela je spíše barokní.

Směli jsme nahoru na kůr podívat se na kostel shora  – nádherný pohled.

Po návštěvě kostela jsme šli k Santiniho areálu morového hřbitova, který je kousek od kostela – opět velmi krásný, i když bez hrobů, (mor se nekonal, Vejmluva za to dostal titul císařského zdravotního rady), areál lze pozorovat jen skrz branku, a na zpáteční cestě jsme v areálu kláštera, ale se vstupem z ulice, obdivovali nesmírně citlivě adaptovanou kapli (pension U kaple s kavárnou) s točitým schodištěm, zahrádkou s plastikami, atd.

Za zmínku stojí. že ceny hotových jídel (ale čerstvě připravovaných, čeká se těch 20 min.) v restauraci Táferna hned u mostu jsou velmi přístupné (60-70 Kč), v Cukrárně u 3 hvězd – přestavěného Santiniho zájezdního hostince před Santiniho morovým hřbitovem jsou ceny zákusků dokonce i do 10 Kč a espresso za 23 Kč – tedy skutečně ceny lidové!

K hornímu kostelu se přechází kolem kamenného mostu, pro který byl předobrazem Karlův most – s kamennými plastikami, velmi pěkný.

Při jízdě domů konstatovali všichni, že to byl velmi podařený, krásný zájezd, zejména díky panu restaurátoru.

(Jen jsem trochu litoval, že jsme minuli možná kýčovité, ale monumentální sochy místního amatérského sochaře – Mamlase u lesa u Starého Dvora, Hamroně u Hamrů, koně v bažině přímo v Hamrech,  či topícího se mamuta u Rozštípané skály. Ale i tak to bylo pěkné).

dr. Štraus

Původní pozvánka

Zveme Vás na zájezd

ŽĎÁR  NAD  SÁZAVOU

zámek Kinských a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

SOBOTA 24. ŘÍJNA

(ve spolupráci se Sbírkou starého umění NG)

Odjezd: 7. 30 – z autobusového nádraží u stanice metra Roztyly, stanoviště busů č. 7

Předpokládaný příjezd do Prahy: do 20. 00 Metro Roztyly

Program zájezdu:

11. 00 Žďár / Sázavou – zámek Kinských – prohlídka nově instalované stálé expozice Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze s výkladem její autorky a kurátorky Mgr. Lenky Stolárové, pracovnice Sbírky starého umění Národní galerie

12. 30 – 13. 30 přestávka na oběd – individuálně

13. 30 –  15. 00 pokračování prohlídky areálu zámku – bazilika Nanebevstoupení Panny Marie, Studniční kaple, Santiniho expozice

15. 30 – 16. 30 Zelená hora – poutní kostel sv. Jana Nepomuckého – prohlídka s výkladem člena předsednictva SPNG ak. mal. Tomáše Rafla, který vedl a prováděl restaurátorské práce v kostele

17. 00 odjezd do Prahy

Cena zájezdu: 400 Kč (včetně vstupného do výše uvedených navštívených objektů)

Vstupné do Galerie Kinských a Muzea knihy není do ceny zahrnuto, možnost individuální návštěvy.

Poplatek za zájezd bude vybírán až při odjezdu. Přihláška je závazná, v případě neúčasti z jakýchkoliv důvodů nám tuto skutečnost oznamte co nejdříve na tel. číslech 233090556 nebo 220514598, abychom dali příležitost k účasti náhradníkům!!!!

 

Přihlášku zašlete do pondělí 12. 10. na adresu:

Společnost přátel Národní galerie, Hradčanské nám. 15 , 118 00 Praha 1

 

 

(Prosíme, nezapomeňte uvést!! Pořadí účastníků zájezdu se bude řídit podle data došlých přihlášek. Přijetí Vaší přihlášky – nepřijetí (z důvodu naplnění kapacity míst autobusu) Vám včas oznámíme.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dokumentace akcí se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.